Jak jsme si s ES splnili sen o vlastním domě i s miminkem na cestě

Pamatujete si moment, kdy jste se rozhodli postavit vlastní dům? Co vás k tomu vedlo?

„Pamatuji si to úplně přesně. Bylo to vlastně hodně přirozené rozhodnutí, které přišlo tak nějak samo. Já jsem vyrůstala celý život v domě, zatímco manžel v bytě. A když jsme si spolu zařídili podnájem, velmi rychle jsme zjistili, že to není prostředí, ve kterém bychom chtěli dlouhodobě zůstat.

Manžel je hodně spjatý s přírodou, miluje hory a klid. A já jsem si zase uvědomila, jak moc mi chybí ta volnost, kterou člověk v domě má. V bytě jsme se cítili tak trochu stísněně.

Po krátké době jsme si proto řekli, že chceme něco jiného. Že chceme vlastní baráček, ideálně někde na vesnici, mimo ruch města. A protože jsem už měla zkušenost s Ekonomickými stavbami z minulosti, byli pro mě volba jasná. A vlastně jsme se rozhodli během chvíle. Opravdu to bylo takové to lusknutí prstu, jdeme do toho.

Shodou okolností jsme to měli k jejich kanceláři v Pardubicích kousek. Tak jsme tam prostě zajeli… a tím to celé začalo.“

Jak probíhala první schůzka s ES? Měli jste jasnou představu o domě, nebo jste vše řešili až s nimi?

„Velkou výhodou bylo, že manžel už měl pozemek. A to nám v té době hodně pomohlo, protože jsme byli oba mladí, pracujeme, vyděláváme, ale zároveň jsme nechtěli dát úplně všechny peníze jen do domu a pak si nic neužít.

Rádi cestujeme a věděli jsme, že chceme mít i určitou finanční rezervu. Navíc jsme v té době plánovali rodinu, takže jsme k tomu přistupovali opravdu zodpovědně. Od začátku jsme tedy pracovali s tím, co už jsme měli, s pozemkem. Ten byl ale specifický, byl spíš do délky než do šířky, takže jsme museli přemýšlet i nad dispozicí domu.

Věděli jsme, že chceme bungalov, ideálně do tvaru L. A pak přišel ten moment, kdy jsme otevřeli katalog… a hned jsme našli dům, do kterého jsme se zamilovali na první pohled.

Samozřejmě jsme ho ale potřebovali přizpůsobit našim podmínkám i představám. A tady musím zmínit pana Matulu, projektanta ES, který byl naprosto skvělý. Dokázal náš vysněný dům upravit přesně tak, jak jsme si přáli. Pro nás bylo úplně zásadní mít velký obývací prostor propojený s kuchyní, protože tam trávíme nejvíc času. Chtěli jsme hodně světla, velká prosklení, máme rádi vzdušnost a otevřený prostor.

A přesně to se podařilo. Výsledkem je vlastně individuální bungalov, který vychází z domu Lukáš 25, ale upravil se přesně na míru nám, až vznikla jeho větší varianta. Máme vlastní koupelnu u ložnice, velký společný prostor a dům, který opravdu odpovídá tomu, jak chceme žít. A to je na tom možná to nejhezčí, že to není jen dům z katalogu. Je to náš domov.“

Jak jste řešili financování stavby? Bylo to pro vás složité?

„Nějaké vlastní finance jsme samozřejmě měli, ale od začátku jsme věděli, že nechceme dát úplně všechno do domu. Chtěli jsme si nechat určitou rezervu.

Proto jsme se rozhodli využít možnosti, které nabízely Ekonomické stavby. Konkrétně jsme šli cestou 100% financování, program Nulová hotovost v kombinaci s programem pro mladé rodiny. A musím říct, že to pro nás byla skvělá volba. Nechali jsme celý proces na paní Kantnerové a ona nás tím provedla opravdu od začátku až do konce.

Pro dva mladé lidi, kteří chtějí stavět, ale zároveň si chtějí zachovat určitou svobodu a finanční jistotu, je to podle mě ideální řešení.“

Jak probíhal celý proces od papírů až po samotnou stavbu?

„Tohle byla vlastně jedna z hlavních věcí, proč jsme se rozhodli jít právě cestou Ekonomických staveb. Oni za nás vyřídili úplně všechno. Od začátku se o nás staral pan Křivonožka jako manažer projektu a později jsme dostali pana Netíka jako manažera stavby, který byl naprosto skvělý.

Upřímně, my jsme občas měli pocit, že se nám ten dům staví tak nějak „sám“. Kdybychom nebyli zvědaví a nejezdili se sem dívat, tak bychom to snad ani nepostřehli. Pro nás to bylo obrovské ulehčení. Oba máme náročnou práci, manžel je pilot, já pracuji na letišti, takže představa, že bychom sami obíhali úřady a řešili všechny papíry, byla dost nereálná.

A tady to za nás někdo vzal kompletně do svých rukou. V dnešní době, kdy je administrativa kolem stavby opravdu složitá, je tohle obrovská výhoda. Šetří to čas, energii i nervy.

A přesně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme do toho šli právě s nimi.“

Jaké to bylo, když se poprvé koplo do země?

„Upřímně? Dneska to beru jako hrozně vtipnou historku. Když se poprvé koplo do země a vznikla ta základní jáma, tak si pamatuji, jak jsem se na to dívala a říkala manželovi: ‚To snad nemyslí vážně… to je hrozně malý.‘

Můj úplně první pocit byl: Já tady nechci bydlet. Já chci velký dům, ne tohle. Měla jsem pocit, že jsme si vlastně pořídili jen malou díru v zemi a vůbec jsem si nedokázala představit, že na tom má stát náš vysněný dům.

Pan Netík se tomu tehdy jen smál a říkal, že to je normální. Že se to bude chvíli jevit jako malé, pak velké, pak zase malé… a nakonec to bude tak akorát. Jenže já mu v tu chvíli vůbec nevěřila. V hlavě jsem už „prodávala pozemek i s tou dírou“ a měla pocit, že jsme udělali obrovskou chybu.

Dokonce jsem měla na chvíli „zákaz“ od manžela chodit na pozemek. Když jsem se po dvou týdnech vrátila a viděla základy, přišlo mi to pořád malé. S nadsázkou tak říkám, že jsme se u základů skoro rozváděli. (smích)

Pak jsem tam nějakou dobu nebyla… a když jsem přišla znovu, stály už zdi. A najednou jsem říkala, že to je pro změnu zase moc velké. Ten pocit se opravdu měnil s každou fází stavby. Jednou malé, jednou velké… až se to začalo pomalu skládat do reality.

A pak přišel ten moment, kdy měl dům okna, střechu… a já si poprvé naplno uvědomila: My tady opravdu budeme bydlet. V té době jsem už byla těhotná a všechno to dostalo ještě úplně jiný rozměr.

Stavěli jste tedy dům vlastně „společně“ s vaším miminkem…

„Ano, přesně tak. Jak stavba rostla, rostl vlastně i náš syn. Pamatuji si, jak jsme sem poprvé přijeli už s miminkem v autosedačce. Dům byl pod střechou, uvnitř hrála metalová hudba a pan Netík se na něj smál… a náš malý v klidu spal. (smích)

Bylo krásné sledovat, jak se to všechno propojuje. Jak se staví dům a zároveň roste naše rodina. Chodili jsme sem, ukazovali mu, kde bude mít pokojíček… a najednou to už nebyla jen stavba. Byla to budoucnost.

Pan Netík dělal opravdu první poslední, aby se všechno stihlo. My jsme si přáli, abychom se mohli nastěhovat ideálně kolem Vánoc, ale zároveň jsme věděli, že nechceme jít do nedodělaného domu, hlavně kvůli miminku. Takže jsme to nechali plynout, věřili jsme tomu… a ono to opravdu krásně vyšlo.

A dneska, když se na to podívám zpětně, tak je to pro mě jedno z nejhezčích období. Protože jsme nestavěli jen dům. My jsme si zároveň budovali domov a rodinu.“

Nastala během stavby nějaká komplikace nebo moment, který vám utkvěl v paměti?

„Když se na to dívám zpětně, tak nejvíc mi v hlavě zůstala jedna situace… a dneska už se tomu vlastně směju. Týkalo se to kuchyně.

My jsme si nechávali dělat kompletní vybavení přes Ekonomické stavby, což byla obrovská výhoda, hlavně v tom, že jsme si mohli financování nastavit tak, aby to pro nás bylo dlouhodobě udržitelné. Když nám pan Netík řekl, že se můžeme nastěhovat, byl to pro nás obrovský moment. Byli jsme nadšení, že už jdeme do vlastního.

Jenže pak přišla realita, zjistili jsme, že vlastně nemáme na čem vařit. (smích)

Kuchyňská linka měla dorazit až kolem 23. prosince. A já měla svolanou celou rodinu na Vánoce. Řešila jsem tedy, jak budu vařit na plastovém stole a servírovat na papírových talířích. To byl asi moment, kdy jsem byla opravdu nervózní.

Ale tady se znovu ukázalo, jak fungoval celý tým. Pan Netík byl v tomhle směru doslova kouzelník. Nakonec se povedlo neuvěřitelné, 20. prosince se kuchyň montovala.

A my jsme tak mohli prožít Vánoce přesně tak, jak jsme si přáli. U vlastního stolu, v nové kuchyni, v novém domově a hlavně s celou rodinou pohromadě. Na tohle nikdy nezapomenu. Nejen kvůli tomu stresu předtím, ale hlavně kvůli tomu pocitu, kdy si uvědomíte, že to všechno opravdu vyšlo.“

Ovlivnila vám nějak financování i životní situace - například mateřská?

„Když jsme řešili financování, ještě jsem těhotná nebyla, takže jsme vycházeli z klasického příjmu. Ale tím, jak se celý proces trochu protáhl, mimo jiné i kvůli administrativě, protože jsem původem ze Slovenska a řešila jsem různé dokumenty, tak už do toho mateřská částečně zasáhla.

A i tady musím říct, že Ekonomické stavby to dokázaly vyřešit velmi flexibilně. Přizpůsobily celé financování tak, aby to pro nás bylo zvládnutelné i v téhle životní fázi. Což je podle mě velmi důležité, že to není jen o stavbě domu, ale o tom, že se to přizpůsobí vašemu reálnému životu.

A i díky tomu jsme to zvládli.“

Jak dlouho už vlastně v domě bydlíte? A co vás čeká teď?

„Jsme v domě teprve krátce, bydlíme asi čtyři měsíce. Takže je to pro nás pořád hodně čerstvé.

Uvnitř máme dům v podstatě hotový. Samozřejmě nějaké doplňky pořád řešíme… ale to asi zná každá žena. (smích) Pořád něco vybíráte, ladíte, měníte… je to taková nekonečná kapitola. Ale jinak už opravdu bydlíme.

Teď nás čeká ta další fáze, okolí domu. Terénní úpravy, plot, dlažba, terasa… chceme tomu dát finální podobu, aby to byl opravdu kompletní domov, nejen uvnitř, ale i venku. Rádi bychom zase spolupracovali s panem Netíkem, protože chceme mít soukromí, takže plánujeme třeba betonový plot.

A hlavně se těšíme na to, až bude hotová terasa a náš malý bude moct konečně běhat venku. Protože upřímně, udržet ho jen uvnitř, když už začíná chodit, je někdy docela výzva.“

Co byste vzkázala lidem, kteří dnes stojí před podobným rozhodnutím jako vy?

„Já si myslím, že pokud člověk opravdu cítí, že chce žít v domě… tak by se toho neměl bát. Pokud ví, že se v bytě necítí dobře, že mu chybí prostor, klid nebo vlastní kousek světa, tak by si měl sednout, spočítat si možnosti a začít to řešit.

Dnes už existuje spousta variant, různých typů domů i způsobů financování, které se dají přizpůsobit konkrétní rodině. A právě to si myslím, že je obrovská výhoda. My jsme si tím prošli a víme, že i když člověk nemá neomezený rozpočet, pořád existuje cesta. Někdy možná menší dům, než byl původní sen… ale pořád vlastní.

A to za to stojí. Určitě bych každému doporučila, jděte se zeptat, nechte si poradit, zjistěte si možnosti. Nemusíte mít všechno hned jasné. Ale ten první krok je důležitý. Protože ve výsledku, mít vlastní domov, svůj klid, zahradu a prostor pro rodinu, to je něco, co vám žádný byt nenahradí.

A upřímně, i malý domeček je podle mě pořád lepší než byt, kde se člověk cítí stísněně. Protože domov není o velikosti. Je o tom, jak se v něm cítíte.“

Je ještě něco, co byste chtěla na závěr vzkázat nebo dodat?

„Chtěla bych na závěr poděkovat. Konkrétně paní Kantnerové a panu Netíkovi, protože to byli lidé, se kterými jsme byli v nejbližším kontaktu po celou dobu stavby.

A musím říct, že to bylo opravdu intenzivní. Měla jsem někdy pocit, že si s paní Kantnerovou telefonuji víc než s vlastním manželem… a manžel to měl úplně stejně s panem Netíkem.

Tím, že jsem měla tzv. „zákaz“ chodit na pozemek, tak jsme všechno řešili večer doma, přes fotky, obrázky, vysvětlování… a samozřejmě i nějaké ty diskuze, protože žena a muž mají občas úplně jinou představu.

Ale právě díky nim jsme to celé zvládli. Díky jejich přístupu, komunikaci a tomu, jak se o nás starali, dnes opravdu bydlíme ve svém vysněném domě.

A bydlí se nám krásně. Takže za to jim patří obrovské poděkování.“