Z paneláku, kde nebylo kde zaparkovat, do domu, kde ráno slyší ovce - příběh manželů Černých

Pane Černý, váš příběh je v mnohém jiný než většina ostatních. Spousta lidí utíká z města na venkov, vy jste si ale postavili dům prakticky uprostřed města. Jak to celé začalo?

„Naše cesta k vlastnímu bydlení byla vlastně plná nečekaných zvratů. Dlouhé roky jsem přitom patřil k lidem, kteří byli přesvědčení, že dům nikdy nechtějí. Připadal mi jako nekonečný zdroj starostí, o střechu, opravy, zahradu, všechno kolem. V bytě jsem měl pocit, že spoustu věcí řeší někdo jiný a člověk má jednodušší život.

Jenže zkušenosti nás postupně přiměly změnit názor.

Nejdřív jsme s manželkou bydleli v městském bytě přímo v centru Liberce. Po nějaké době se ale začala situace měnit a přišla i nepříjemná zkušenost, kdy v domě vypukl požár. To byl první silný impuls začít přemýšlet o vlastním bydlení.

Později jsme si pořídili byt na sídlišti. Ze začátku to bylo krásné bydlení, příjemní sousedé, klid, fungující dům. Jenže postupem času se atmosféra začala měnit. Byty se prodávaly investorům, přicházeli noví nájemníci, kterým už na společném prostředí tolik nezáleželo. Dům se proměnil a s tím přišly i každodenní frustrace.

A někdy právě ty zdánlivé maličkosti rozhodnou nejvíc. Třeba věčné hledání parkování po návratu z práce. Situace, kdy přijedete domů unavení a zjistíte, že prostě nemáte kde zaparkovat. Nebo dostanete pokutu, protože už opravdu nebylo kam auto dát.

Právě tehdy mi došlo, že tohle už není bydlení, ve kterém chci zůstat.

A i když jsem dlouho tvrdil opak, najednou se ve mně začala rodit myšlenka na vlastní dům. Jen ne někde daleko na samotě. Potřebovali jsme místo, které nabídne klid vlastního bydlení, ale zároveň zachová pohodlí města. A přesně to jsme nakonec našli.”

Proč jste nakonec hledali právě kompromis mezi městem a vlastním domem?

„To mělo vlastně velmi jednoduchý a praktický důvod. Moje manželka je městský člověk, celý život byla zvyklá na dostupnost všeho kolem sebe a navíc neřídí. Bylo pro nás důležité, aby nebyla odkázaná jen na mě a mohla fungovat samostatně, kdykoliv potřebuje.

Proto jsme od začátku věděli, že nechceme klasický dům někde úplně na samotě nebo na vesnici, kde by bez auta bylo složité fungovat. Hledali jsme místo, které nám dá svobodu vlastního bydlení, ale zároveň zachová komfort města.

A to se nám vlastně podařilo dokonale. Máme autobusovou zastávku doslova kousek od domu, takže spojení do města je otázkou pár minut. Zároveň ale když se rozhlédnete kolem, necítíte se jako na sídlišti. Z jedné strany máme zahrádky, ze druhé klidnou část okolí, a ráno člověk místo ruchu města slyší přírodu.

Je to takový ideální kompromis. Máme výhody vlastního domu, klid a soukromí, ale zároveň pořád všechno na dosah. Přesně to jsme hledali.”

Jak jste vlastně našli pozemek? Pomáhal vám tým Ekonomických staveb, nebo jste si ho našli sami?

„Pozemek jsme si našli sami, a vlastně to byla tak trochu šťastná náhoda. Narazili jsme na parcelu, která původně měla sloužit pro developerský projekt. Investor tam plánoval výstavbu dvou domů, ale z nějakého důvodu z projektu nakonec sešlo a pozemek rozdělil k prodeji.

Na první pohled to ale rozhodně nebyla žádná idylka. Pozemek byl svažitý, zarostlý, ne zrovna reprezentativní místo, kde by si většina lidí hned představila svůj vysněný domov. Když to viděla rodina nebo známí, reakce byly spíš ve stylu: „Vy jste se úplně zbláznili, tady přece nic stát nemůže.“

Jenže já to tam viděl úplně jinak.

Možná jsem spíš technický typ, ale už v tu chvíli jsem měl v hlavě naprosto jasnou představu. Viděl jsem, kde bude stát dům, kde bude terasa, jak se pozemek srovná, jak bude vypadat zahrada. To, co ostatní viděli jako komplikaci, já vnímal jako prostor s obrovským potenciálem.

Samozřejmě jsme si chtěli být jistí, že je všechno v pořádku i po technické stránce, takže jsme řešili, jestli je pozemek vhodný ke stavbě, co podloží, povolení a všechny potřebné náležitosti.

A nakonec to byla přesně ta správná volba. Dnes, když lidé vidí výsledek, už se nikdo nediví. Spíš naopak.”

Financování stavby přitom nebylo úplně jednoduché. Ještě jste spláceli hypotéku na byt. Jak jste to tehdy zvládli?

„Když se na to podívám zpětně, byla to docela odvážná cesta. V době, kdy jsme začali přemýšlet o stavbě domu, jsme stále ještě spláceli hypotéku na byt a do jejího doplacení zbývalo několik let. Žádné velké finanční rezervy jsme navíc neměli, takže zvenčí to možná mohlo působit jako trochu bláznivý nápad.

Původně jsem dokonce uvažoval, že bychom si byt nechali pro dceru, aby mohla převzít hypotéku a měla vlastní start do života. Nakonec se ale situace vyvinula jinak a rozhodli jsme se byt prodat. Část peněz šla na doplacení původní hypotéky, část jsme použili na podporu dcery při řešení jejího bydlení a zbytek jsme si nechali jako rezervu na všechno, co se během stavby může objevit.

A jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnutí.

Velkou pomocí pro nás bylo i to, že Ekonomické stavby tehdy pomáhaly najít cestu financování, která pro nás byla reálně dosažitelná. Upřímně, bez této podpory bychom do toho asi nikdy nešli. Ne proto, že bychom nechtěli, ale protože bychom vůbec nevěděli, jak celou situaci uchopit.

Stavba domu totiž není jen o samotné ceně projektu. Teprve v průběhu zjistíte, kolik detailů si chcete upravit, vylepšit nebo udělat podle sebe. Lepší materiály, změny v interiéru, úpravy kolem domu… a právě tam se hodí mít určitou rezervu.

Nebyla to jednoduchá cesta, ale zpětně víme, že to stálo za to.”

Do domu Lucie 23 jste se vlastně zamiloval na první pohled. Jaký to byl moment?

„To bylo vlastně úplně nečekané a dneska se tomu s úsměvem vracím. Po jedné z těch situací, kdy už mě bydlení v bytě opravdu začínalo vyčerpávat, jsem jen tak seděl doma a na Facebooku na mě vyskočila reklama Ekonomických staveb.

Normálně reklamy úplně ignoruji, ale tentokrát mě něco donutilo kliknout. A tam jsem ho uviděl. Dům Lucie 23. A bylo rozhodnuto.

Pamatuji si ten moment úplně přesně. Během pár vteřin jsem si dokázal představit, jak bych tam žil. Přesně to totiž odpovídalo tomu, co jsem si pod pojmem ideální bydlení začal představovat, přízemní dům, všechno prakticky na jedné rovině, pohodlné uspořádání, žádné schody, prostě komfortní bydlení, které funguje pro normální život.

Bylo to vlastně něco jako byt… ale ve vlastním domě. Z legrace jsem ten obrázek okamžitě poslal manželce se zprávou ve stylu: „Tak co, koupíme si to?“ A ona mi ve stejném duchu odepsala, že klidně.

Jenže to, co začalo jako vtip mezi námi dvěma, se během krátké chvíle změnilo v úplně reálnou myšlenku. Začal jsem zjišťovat, jestli by to vůbec bylo možné. Jak funguje financování, jestli máme nějakou šanci, co by to obnášelo. A najednou se z něčeho, co vypadalo jako naprostá fantazie, začal stávat skutečný plán.”

Dům jste si navíc upravili podle vlastních představ. Co všechno jste měnili, aby opravdu odpovídal vašemu životnímu stylu?

„Od začátku jsme věděli, že si nechceme postavit dům jen podle katalogu, ale vytvořit si domov, který bude skutečně fungovat pro náš každodenní život.

Už samotný pozemek nás přivedl k určitým změnám. Protože byl orientovaný jinak, než jak byl dům původně navržený, rozhodli jsme se dispozici otočit tak, aby nám dávala větší smysl z hlediska soukromí, světla i celkového využití prostoru.

A pak přišly úpravy, které vznikly čistě z praktického pohledu.

Mám totiž pocit, že architekti někdy myslí hlavně na krásný design, ale méně na běžný život. Člověk přece potřebuje i obyčejné věci, někam uložit zimní boty, technické vybavení, zásoby nebo prostě vše, co nechcete mít neustále na očích. Proto jsme si nechali vytvořit dodatečný úložný prostor, který nám dnes skvěle slouží.

Upravovali jsme i kuchyň a propojení obytné části, protože jsme chtěli vzdušnější, otevřenější prostor. Nechtěli jsme uzavřenou kuchyň, ale místo, kde člověk může vařit, komunikovat a zároveň být součástí dění v domě.

Byly to možná detaily, ale právě ty nakonec dělají obrovský rozdíl. Díky nim dnes ten dům opravdu odpovídá nám, nejen katalogovému obrázku, ale našemu skutečnému životu.”Jak vzpomínáte na samotnou stavbu domu? Bylo to období plné stresu, nebo jste si ho dokázali i užít?

„Musím říct, že samotná stavba pro mě nakonec byla jedním z nejhezčích období celé té cesty. A velkou zásluhu na tom měl právě přístup lidí, kteří se o náš projekt starali.

Obzvlášť bych chtěl vypíchnout pana Skalu, našeho manažera stavby. Ve chvíli, kdy už jsme měli za sebou komplikace, čekání a frustraci kolem příprav, přišel někdo, kdo do celého procesu vnesl klid, jistotu a důvěru.

Pan Skala je člověk, který měl absolutní přehled o tom, co se na stavbě děje. A co bylo pro mě zásadní, tak uměl všechno vysvětlit normálně, lidsky a srozumitelně. Nejsem stavař, takže pro mě bylo důležité mít vedle sebe někoho, kdo mě nenechá tápat v technických věcech, ale naopak mi dá pocit, že přesně vím, co se děje.

Navíc bylo vidět, že svou práci dělá opravdu poctivě. Když se něco nepovedlo podle představ, nehrálo se na to, že se to nějak zamaskuje nebo přejde. Věci se řešily, opravovaly a dotahovaly tak, jak měly být.

Díky tomu jsem měl obrovský klid.

A místo toho, aby pro mě stavba byla noční můrou, jsem si ji vlastně užíval. Každý týden jsme jezdili sledovat, jak náš dům roste, jak jednotlivé části zapadají do sebe, a byl to opravdu krásný pocit. Člověk najednou vidí, jak se jeho sen mění v realitu.”

Když se dnes ohlédnete zpátky, šel byste do celé té cesty znovu?

„Bez váhání ano. I přes všechny komplikace, nervy a dlouhé čekání bych do toho šel znovu, protože ten výsledek za to opravdu stojí.

Samozřejmě, s dnešními zkušenostmi bych některé věci řešil jinak, hlavně tu úplně první fázi kolem příprav a povolení, která byla psychicky asi nejnáročnější. Člověk tehdy netušil, co všechno ho čeká, jak dlouho některé procesy mohou trvat a kolik energie to dokáže vzít.

Ale co se týká samotné stavby a rozhodnutí postavit dům s Ekonomickými stavbami, tam bych neměnil vůbec nic.

Nikdy bych nechtěl stavět svépomocí a koordinovat desítky různých profesí sám. Když dnes vidím lidi ve svém okolí, kteří si tím procházejí, o to víc si uvědomuji, jak náročné to musí být, neustále něco hlídat, shánět, koordinovat a řešit.

My jsme naopak měli možnost sledovat, jak celý proces funguje jako dobře nastavený celek. Každá etapa měla svůj řád, věci na sebe navazovaly a člověk měl pocit, že to drží pohromadě.

A ten pocit jistoty je k nezaplacení.

Dnes jsme opravdu spokojení. Máme domov, který jsme si vysnili, funguje přesně tak, jak jsme potřebovali, a já vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme udělali.”

Chtěl byste na závěr něco vzkázat Ekonomickým stavbám nebo lidem, kteří o stavbě domu teprve přemýšlejí?

„Určitě především poděkování.

Protože i když naše cesta nebyla úplně bez komplikací, dnes můžu s klidem říct, že bez Ekonomických staveb bychom pravděpodobně ve vlastním domě nebydleli.

Velmi dobře vzpomínám na pana Fryčka, který nás vlastně na začátku pro celý projekt nadchl. Uměl ten sen skvěle představit a dodat člověku pocit, že to opravdu může být reálné. A právě tohle člověk na začátku potřebuje, někoho, kdo mu ukáže, že vlastní dům nemusí být jen vzdálená představa.

A pokud bych měl opravdu vypíchnout jedno jméno, tak je to jednoznačně pan Skala.

Díky němu se totiž samotná stavba změnila z potenciálně stresujícího období v něco, na co dnes vzpomínám vlastně rád. Měl neuvěřitelný přehled, uměl věci vysvětlit lidsky, srozumitelně, a hlavně bylo vidět, že mu na výsledku opravdu záleží. Když bylo potřeba něco řešit, řešilo se to. Když něco nebylo podle představ, nenechalo se to být.

A to člověku dodá obrovský klid.

Dnes jsme doma. Ve vlastním. V místě, které přesně odpovídá našemu životu. A když si uvědomím, odkud jsme vycházeli a jak moc jsem kdysi tvrdil, že dům nikdy nechci, tak se tomu musím usmívat.

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí našeho života.”